Zde se nacházíte: Home > Věda a výzkum
Podkategorie:

Článek: Jak hodnotit míru biotopové specializace u ptáků?

Stručný souhrn odborného článku právě publikovaného v renomovaném ornitologickém časopise Bird Study.

Každý ptačí druh si během evoluce vyvinul osobitou strategii, jak nejlépe uspět v nelítostném boji o prostor a energii. Proto jsou ptáci kolem nás tak různorodí a neustále nás překvapují svou rozmanitostí tvarů těla, zpěvu či způsobů života. K důležitým aspektům této diverzity patří i ekologické nároky. Některé druhy, jako třeba budníček menší, obývají široké spektrum různých prostředí, od pasek v hloubi lesa, přes lesní okraje, polní remízky a zarostlé příkopy, po zahrady u lidských sídlišť. Jiné druhy vsadily na dokonalé využití třeba jen jediného biotopu, takže např. sýkořici vousatou těžko spatříme mimo rozsáhlé podmáčené rákosiny.

Vyhraněnost nároků na prostředí může souviset s hojností jednotlivých druhů - ptáci žijící ve více biotopech bývají zároveň lokálně početnější, ovšem tento vztah není jednoznačný. Druh žijící v jedné části svého areálu jako vzácný specialista může být jinde hojný a všudypřítomný; hojné bývají i druhy úzce vázané na třeba jediný, avšak široce rozšířený zdroj. Krom toho samotná hojnost může způsobit, že jsou někteří jedinci vlivem silné vnitrodruhové konkurence vytlačeni ze svého optimálního prostředí a druh se tak vyskytuje v řadě biotopů, aniž by na ně byl nějak výrazně vázán.

Ačkoliv intuitivně velmi dobře chápeme, který druh je specializovaný více a který méně, není snadné tyto rozdíly formálně uchopit. Toto uchopení je přitom důležité, jestliže chceme porozumět tomu, jak biotopová specializace vzniká a jaké jsou její důsledky. Často se používá jednoduchá ad hoc klasifikace zájmových druhů, kdy je nějaký expert „od stolu“ rozdělí do dvou skupin na „generalisty“ a „specialisty“. Pokud existují data o početnosti jednotlivých druhů v různých typech prostředí, lze je využít k výpočtu indexu specializace, vyvinutého francouzskými ornitology. U toho indexu se předpokládá, že početnost specializovaného druhu bude vysoká pouze v jednom či několika málo biotopech a v ostatních bude druh chybět nebo tam bude velmi vzácný. Naopak generalistovi by mělo být celkem jedno, kde zrovna hnízdí a jeho početnost by teda měla být v různých prostředí poměrně vyrovnaná. Tuto (ne)vyrovnanost abundance mezi jednotlivými biotopy lze snadno kvantifikovat pomocí variačního koeficientu: čím je jeho hodnota nižší, tím je početnost daného druhu mezi biotopy vyrovnanější a je tedy hodnocen jako větší generalista.

I tento index má samozřejmě k dokonalosti daleko - rozlišení oněch biotopů, v nichž se početnost měří, je klíčový krok a nedělá ho nikdo jiný než expert od stolu na základě své terénní zkušenosti. Stanovení početnosti je také problematické, protože druhy snadno zjistitelné mohou být zaznamenány ve více biotopech než druhy méně nápadné, i kdyby měly totožné nároky na prostředí. Nicméně stále to může být správnější přístup než prosté hodnocení na základě subjektivního dojmu. Právě srovnání výše popsaného objektivního indexu biotopové specializace se subjektivním expertním hodnocením jsme se rozhodli provést u českých ptáků pomocí dat z Jednotného programu sčítání ptáků v ČR (JPSP). Náš článek na toto téma právě vyšel v zahraničním ornitologickém časopise Bird Study.

Data JPSP se pro tenhle účel dobře hodí díky relativně podrobným údajům o početnosti řady druhů ptáků, které jsou zjišťovány bodovou metodou, rozlišování hlavních biotopových charakteristik na sčítacích lokalitách a širokému územnímu záběru. Nevýhodou je naopak absence vzdálenosti zaznamenaných jedinců na většině sčítaných transektů a obecně nelokalizované záznamy, kdy nevíme, ve kterém biotopu se ten který pták nacházel. I přes tyto nedostatky lze index specializace z dat JPSP spočítat, což jsme provedli pro data z let 2006-2008, kdy byly k dispozici podrobnější údaje o prostředí. Zároveň jsme požádali 11 profesionálních ornitologů, zda by byli ochotni na základě svých dlouholetých zkušeností rozdělit druhy, pro která existovala dobrá data v JPSP, na skupinu biotopotových specialistů a generalistů. Objektivní (index spočítaný z dat JPSP) a subjektivní (expertní hodnocení) ukazatele biotopové specializace jsme pak vzájemně porovnali.

Druh byl považován za „subjektivního specialistu“, pokud byl takto hodnocen více než polovinou expertů, zbylé druhy byly „subjektivními generalisty“. Hned první analýza ukázala, že souhrnné hodnocení expertů se s indexem specializace dobře shoduje: subjektivní specialisti měli objektivně více vyhraněné nároky na prostředí než subjektivní generalisti. Dále jsme z expertních hodnocení jsme spočítali, v kolika procentech případů byl každý druh hodnocen jako specialista. Když jsme tato procenta vztáhli k indexu specializace, zjistili jsme výrazně pozitivní lineární vztah, což je celkem zajímavý výsledek: druhy, u nichž se experti nemohli na šířce jejich nároků na prostředí shodnout, se vyznačovaly středními hodnotami indexu specializace.

Můžeme tedy prohlásit, že známí čeští ornitologové znají objekty svého celoživotního zájmu opravdu dobře. Pokud bychom měli srovnat naše experty mezi sebou, nejlépe dopadli v konfrontaci s daty JPSP zástupci „přerovské školy“ – Josef Chytil a Zdeněk Vermouzek, mezi které se vklínil Miroslav Esuš Šálek z České zemědělské univerzity. Prvenství Jožky Chytila nepřekvapí, vezme-li v úvahu, že mezi dotazovanými byl zároveň jedním z nejaktivnějších spolupracovníků JPSP. S nadsázkou lze říci, že se na ptáky koukal „očima dat“, z nichž byla jejich biotopová specializace spočítána.

Ovšem lidský úsudek je přeci jen méně přesný než objektivní index: procentuální hodnocení každého druhu coby specialisty bylo výrazně negativněji korelováno s jejich početností než index specializace. To znamená, že se lidé při svém hodnocení řídí především početností jednotlivých druhů a předpokládají, že hojnější druhy budou zároveň méně biotopově specializované. Naopak index specializace není tak závislý na početnosti, což naznačuje, že šířka nároků na prostředí je svébytnou charakteristikou každého ptačího druhu. Když jsme totiž vztáhli hodnoty indexu specializace k síle vazby jednotlivých druhů na různé typy prostředí, pro většinu biotopů vyšly silné pozitivní vztahy, i když byl vliv početnosti odstraněn. Je zajímavé, že nebyl nalezen žádný mezidruhový vztah mezi indexem specializace a sílou vazby na lidská sídla. Z toho vyplývá, že většina ptačích obyvatel měst a vesnic nemá příliš vyhraněné nároky na prostředí a žije i v řadě jiných biotopů; zřejmě proto, že jde o z evolučního hlediska nový typ prostředí, na které se stihlo výrazněji adaptovat pouze minimum ptačích druhů.

V našem rychle se měnícím světě se úzká biotopová specializace ukazuje jako nevýhodná strategie. Čím je druh specializovanější, tím negativnější je jeho dlouhodobý trend početnosti, přičemž tento vztah byl popsán u běžných druhů ve Francii i v měřítku celé Evropy. U českých ptáků se však nezdá, že by jejich trendy početnosti s biotopovou specializací souvisely. Co tedy nejvíce ovlivňuje populace našich běžných druhů? Zatím nevíme, je třeba podrobit je dalšímu výzkumu. Díky spolupracovníkům podílejícím se na sčítání v rámci JPSP máme naštěstí dostatek podkladů k tomu, abychom na to přišli.

Plná citace článku:
REIF J., JIGUET F., ŠŤASTNÝ K. 2010: Habitat specialisation of birds in the Czech Republic: comparison of objective measures with expert opinion. Bird Study 57: 197-212. DOI: 10.1080/00063650903477046

Zájemci o plné znění článku se mohou obrátit na Jiřího Reifa (jirireifyahoo.com).

Jiří Reif
31.05.2010
Počet názorů: 0 Přidat názor

Reakce čtenářů



    © Česká společnost ornitologická 2002-2017
    Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce. ISSN 1803-6791