Zde se nacházíte: Home > Akce a kampaně > Vítání ptačího zpěvu
Podkategorie:

Článek: Po kůrovci se těšte na rehka zahradního

Z pohledu národního parku bylo vyhlášení rehka zahradního německým „ptákem roku 2011“ podařenou volbou. Jako jeden z nejatraktivnějších pěvců výborně reprezentuje přírodou prosvětlené lesní porosty, v kterých bylo ponecháno veškeré mrtvé dřevo v rozmanitých strukturách.

Kdo se dnes vydá na tůru nejvyššími polohami Národního parku Bavorský les, ten může procházet kilometry odumřelých porostů starých smrkových lesů. Takovéto obrazy vyvolávají u mnoha lidí nelibost. Skoro všichni jsme vyrostli v kulturních krajinách, kde bylo jen minimum přírodní dynamiky. Slova jako "ekologická katastrofa" nebo "zničeno ochranou" se po takovýchto výletech rychle šíří. I mezi ochranáři je možné tu a tam slyšet pochyby nad podobným konceptem ochrany přírody. Mezi představiteli Národního parku ale panuje jednota, že bychom přírodě i ve střední Evropě, kde jasně dominuje kulturní krajina, alespoň na malé ploše národního parku měli umožnit vydat se svými vlastními cestami. Pozorování a výzkum tohoto vývoje již přinesl mnoho zajímavých poznatků a neustále přibývají další.

Jeden z nejnápadnějších a zároveň charakteristických ptáků těchto lesostepních ploch mrtvých porostů je dnes rehek zahradní, jehož počty v ostatních oblastech Německa silně ubývají. Na třech sledovaných plochách byly zjištěny hustoty od 1,1 do 2,3 hnízdních revírů na deseti hektarech. To jsou hodnoty nejvyšších hnízdních hustot, jak se o nich zmiňuje kompendium ptáků střední Evropy. Kombinace otevřených lesních ploch a zároveň vysoká nabídka dutin v smrkových pahýlech jsou bezpochyby rozhodujícím faktorem. Vedle rehka zahradního je možné zde najít i další charakteristické druhy světlých lesů: častá je zde i linduška lesní, která využívá mrtvých smrků ke zpěvu. Opravdovým překvapením pak byl roku 2009 první zaznamenané hnízdění krutihlava obecného a to na stanovišti ležícím nad 1200 m.n.m. a ve třech revírech. Podobně překvapující je hnízdění ťuhýka obecného či pěnice hnědokřídlé v hřebenových polohách.

Pro ornitology je však překvapivý zvláště společný výskyt těchto druhů ptáků, které známe z kulturní krajiny s tetřevem. Aktuální výsledky monitoringu obou Národních parků ukazují, že tetřev může žít i uprostřed mrtvého dřeva, kde se nabízí pouze minimum zelených smrků vysokých alespoň 3 metry jako důležitých zdrojů potravy a míst na spaní. Mrtvé smrky jsou velmi důležitými součástmi biotopu poskytující místa na spaní a úkryty na zemi. Většinu zde četných ptáků považujeme za charakteristické ptáky rozmanitých typů kulturní krajiny. V Bavorském lese osidlují místa přirozených disturbancí.

Důvody pro masivní rozšíření lýkožrouta smrkového jsou již dobře známy. V důsledku lidského hospodaření v minulosti je současná zásoba dřeva smrku aktuálně nejvyšší za posledních 100 let. Tato skutečnost představovala spolu s velmi teplými letními měsíci v devadesátých letech optimální podmínky pro rozvoj tohoto hmyzu. Podobnou příčinnou souvislost mezi lidmi způsobenou vysokou zásobou dřeva u jehličnanů a klimatem je možné sledovat i u ostatních druhů lýkožroutů v Severní Americe.

Výrazně specifická pozitivní reakce mnoha druhů brouků osidlujících dřevo v důsledku prosvětlení a to především u druhů, které jsou specializované na smrk nebo jehličnany, poukazuje na to, že náhlá prosvětlení porostu způsobená žírem hmyzu neprospívá jen smrkovému zmlazení, ale i mnoha druhům, které jsou na smrk vázány. Mluvíme-li celkově o všech druzích, pak můžeme konstatovat, že je výrazně více těch, kteří takovým vývojem získají, než těch, kteří v jeho důsledku ztratí. To platí především pro mnoho ohrožených druhů hub a hmyzu. Světlo a teplo jsou v chladném horském lese bez této dynamiky jen velmi těžko dostupné, například jen v několika málo otevřených plochách rašelinišť. Druhům, které v střední Evropě platily za extrémně vzácné, se v těchto plochách mrtvého dřeva daří vybudovat velké populace, protože stanoviště ve velkém opět získalo vlastnosti, které potřebují k životu. Tím byla v Národním parku poprvé jasně zřejmá funkce malého kůrovce jako "inženýra ekosystému". Dostává se zde do podobné role, jakou zastává bobr v lužních lesích.

Shrneme-li všechny dosavadní poznatky, pak se ukazuje, že jsou to v lesích především extrémy, které jsou dnes důležité pro ochranu druhů. Zatímco v hospodářských lesích převládají především středně husté, mladší lesní porosty, je možné najít mnoho vzácných druhů buďto ve velmi stinných starých buko-jedlových lesích, např. strakapouda bělohřbetého nebo lejska malého a nebo naopak ve výrazně prosvětlených biotopech rehka zahradního. Ponechání mrtvého dřeva a důsledné umožnění přirozené dynamiky představuje výraznou podporu různorodosti stanovišť v nevyužívaném chráněném území.

V diskusi o mrtvých lesích po kůrovcovém napadení je možné často slyšet radostné zprávy o obnovujícím se lese. Takovéto nadšení z bujného zmlazení ale pramení spíše z lesnického a ekonomicko dřevoprodukčního přístupu. Mnoho druhů, které žijí právě na plochách bez přirozeného zmlazení nás učí, že je důležité, aby obnova stromů po žíru neprobíhala plošně, ale zčásti s odstupem desítek let. Teprve toto zpoždění vytváří pro tyto druhy tak důležitou mozaiku z otevřených a hustých ploch v lesním komplexu.

Dodnes mnoha lidem chybí schopnost akceptovat či esteticky vnímat přírodní dynamiku. To vede i v chráněných oblastech někdy k nařízením, že mají být takové plochy napadené škůdci (nebo takové na kterých to hrozí) zpracovány. Zde ukazují aktuální výzkumy v Národním parku, že odstranění mrtvých stromů má jednoznačně negativní vliv jak na rehka zahradního tak i na ostatní druhy. Berou se jim místa pro zpěv a hnízdění. Podobné je to na bývalých historických pastvinách v Národním parku, tzv.Schachten. Zde dává rehek zahradní při těsném sousedství porostu po kůrovcovém napadení tomuto porostu přednost před loukami chudými na stanovištní struktury, které poskytuje les po kůrovcovém napadení.

O autorech

Dr. Jörg Müller pracuje v oddělení vědy a výzkumu na Správě Národního parku Bavorský les.

Rainer Simonis je lesníkem Národního parku Bavorský les v revíru Finsterau.

Dr. Jörg Müller a Rainer Simonis (fotografie)
18.11.2011
Počet názorů: 0 Přidat názor

Reakce čtenářů



    © Česká společnost ornitologická 2002-2017
    Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce. ISSN 1803-6791