Zde se nacházíte: Home > ČSO/Birdlife > Info pro členy
Podkategorie:

Článek: Zážitky z exkurze ČSO do Makedonie 2014

V termínu od 5. do 11. května proběhla historicky zatím nejdelší exkurze ČSO, jejímž cílem bylo seznámit se s krásami Makedonie a především pozorovat supy bělohlavé a supy mrchožravé v pohoří Vitačevo. Nakonec nás do této mladé balkánské země, která se teprve v roce 1991 odtrhla od bývalé Jugoslávie, vyrazilo více než čtyřicet.

Začátek, pravda, nebyl úplně nejzdařilejší. Technické problémy a nešťastná náhoda způsobily, že jsme se do cíle dostali, naštěstí všichni zcela zdrávi, s jednodenním zpožděním. Již první noc v Makedonii byli někteří odměněni poslechem výrečků malých přímo z okna hotelového pokoje. Další den jsme za krásného slunečného počasí konečně vyrazili za ptáky. To už se k nám přidal i Emil Lisichanets, místní ornitolog a jedna z hlavních postav zaštiťující projekt záchrany supů v Makedonii. Nejprve jsme navštívili půvabnou pahorkatinu nedaleko nivy Vardaru, kde jsme měli možnost pozorovat strnady černohlavé, cvrčivé i viničné.

Strnadi černohlaví poutali naši pozornost téměř po celou exkurzi, foto Ivan Mikšík.

Nad hlavami nám poletovaly vlhy pestré, z dravců pak orlík krátkoprstý, orel královský či moták lužní. Z křovisek zpívali sedmihlásci olivoví i šedí a ukázala se i kalandra zpěvná. Pozorovali jsme také ťuhýky rudohlavé, chocholouše obecné a všudypřítomné vrabce pokřovní, stavějící si hnízda. Ti šťastnější z nás pak při svých toulkách krajinou potkali želvy řecké a zelenavé a v četných tůňkách pak i želvy bahenní či kaspické.

Želva zelenavá, foto Jiří Hornek.

Když jsme se dostatečně pokochali krajinou i ptáky, přesunuli jsme se do soutěsky Demir Kapija, kterou protéká řeka Vardar a jejíž vápencové skály jsou útočištěm mnoha druhů ptáků. Už na začátku jsme měli možnost pozorovat vlaštovky skalní, břehule skalní, kavky obecné a také skalníka modrého. Bohužel přes soutěsku povede silnice, takže tam panuje čilý stavební ruch, což vedlo i k tomu, že supi bělohlaví posunuli svá hnízdiště dále od probíhající stavby, aby nebyli rušeni. Nakonec jsme je viděli, sice hodně z dálky, ale několik jich posedávalo ve skalní stěně.

Členové ČSO pozorují hnízdící supy bělohlavé, foto Jiří Hornek.

Nad nimi přeletoval ještě sokol stěhovavý a podél silnice, kterou jsme se za supy vydali, bylo možné pozorovat např. pěnice vousaté, pěnice dlouhozobé či strnady cvrčivé. Zlatým hřebem pak byl pro mnohé ťuhýk běločelý.

Ťuhýk běločelý patřil k těm vzácnějším pozorováním, foro Jana Kantorová.

Další zastávkou byla obec Marena, kde hnízdí početná kolonie poštolek jižních. Cestou jsme ještě zastavili u dálnice, kde na sloupu vysokého napětí hnízdil orel královský. Samice nerušeně inkubovala v početné společnosti vrabců pokřovních. Potom už se fotografové dočkali poštolek jižních a není pochyb o tom, že ulovili krásné záběry, neboť poštolky přeletovaly a posedávaly opravdu blízko.

Poštolky jižní, foto Jana Kantorová.

Vzhledem k četným zastávkám, které se vždy o něco protáhly, jsme nakonec na místo našeho dalšího noclehu v pohoří Vitačevo dorazili až za soumraku, takže jsme stihli postavit stany a plánované posezení u ohně vyměnili za posezení ve vytopeném autobuse. A kdo chtěl, mohl pozorovat stativovým dalekohledem hvězdy a měsíc a poslouchat z nedalekého křoví slavíka obecného, který se snad při vědomí zahraniční návštěvy opravdu překonával.

Poprvé jsme na exkurzi ČSO vyzkoušeli spaní ve stanech, foto Jiří Hornek.

Noc byla chladná, takže teplý spacák se opravdu hodil, ale přežili všichni a ráno v šest hodin už jsme byli připraveni na cestu ke krmišti supů, vzdálené asi jeden kilometr. Oplocené krmiště se nacházelo na protějším kopci a při našem příchodu již bylo obsazeno osmi supy bělohlavými. Čtyři z nich se vzápětí vznesli a odlétli a zbylí je za chvíli následovali. Emil nám vysvětlil, že takto velkou skupinu ještě ke krmišti nevedl a naše přítomnost je přece jen vyplašila, přestože jsme byli hodně daleko. Prostě jsme si ověřili, že makedonští supi jsou opravdu divocí a přiblížit se k nim není zase tak snadné. Mírné zklamání z krátkého pozorování trochu rozptýlil sup mrchožravý, který přilétl na krmiště v době, kdy už jsme se chtěli pomalu vracet. Zdržel se dlouho, takže jsme se mohli dosyta vynadívat. A krásné ranní scenérie pohoří Vitačevo byly další odměnou za noc strávenou na ne zrovna nejměkčích karimatkách.

Umělá krmiště jsou v současnosti pro přežití supů nejen v Makedonii zcela nezbytná. Přirozené potravy v přírodě rapidně ubylo a navíc čelí supi v posledních letech další hrozbě – otravám. Ať už úmyslným nebo těm, které způsobil člověk svou neznalostí.

Supi bělohlaví na krmišti, těsně před ulétnutím, foto Jiří Hornek.

Zcela katastrofální následky měla pro makedonské supy deratizace jedné velké skládky komunálního odpadu poblíž Kavadarce, kde jsme strávili první noc. V roce 1983 zde uhynulo přes 70 supů, kteří se na skládce pravidelně přiživovali. I v dalších letech se objevily otravy, většinou podobně jako u nás pesticidem karbofuranem, který navíc v Makedonii není dosud zakázán. Během posledních deseti let byly zaznamenány tři velké případy otrav, při každém uhynulo 15-20 supů. Umělá krmiště tak kromě vlastního zdroje potravy zaručují, že se bude jednat o potravu pro supy bezpečnou. Jejich provoz však stojí asi 6000 Euro ročně a není státem ani žádnou mezinárodní organizací podporován. Uhynulý dobytek je získáván od místních vesničanů případně se jedná o zbytky z jatek. Největší náklady představuje rozvoz mršin, která jsou na krmiště Vitačevo přivážena jednou až dvakrát týdně. Nadšení ochránci místních supů tak krmiště obhospodařují z vlastních platů a z darů soukromých sponzorů. S touto situací jsme byli obeznámeni a většina z nás počítala s tím, že na místě daruje nějakou hotovost na podporu supího projektu. Když jsme Emilovi předávali obálku s více než 800 Eury, byl očividně překvapený, dojatý a nešetřil upřímnými díky. Dar účastníků exkurze tak zajistí provoz krmiště přes zimu , což je klíčové pro následující hnízdní sezónu. Supí populace v pohoří Vitačevo čítá v současnosti 8 párů supů bělohlavých a 6-8 párů supů mrchožravých. I díky podpoře z České republiky (nejednalo se o první sbírku) tak mají supi šanci v Makedonii přežít. ČSO má stále otevřený transparentní účet 2800277111/2010 (variabilní symbol 66), kam je možné příspěvky pro makedonské supy posílat.

Z hor jsme se přesunuli do soutěsky Drenovo, kde jsme sledovali hnízdo supa mrchožravého ve skalní jeskyni a další dravce jako např. orlíka krátkoprstého, káni bělochvostou či včelojeda lesního. Z pěvců pak bělořita okrového, skalníka modrého, krkavce velkého. V soutěsce se s námi náš makedonský průvodce rozloučil a my pokračovali do čapí vesnice Vrbjani, která sice nebyla nikdy oficiálně čapí vesnicí vyhlášena, ale rozhodně si s těmi oceněnými nezadá. Náš příjezd způsobil v malé vesničce docela pozdvižení, autobus plný šílenců s fotoaparáty a dalekohledy tu asi nemají každý den.

Ve Vrbjani jsme byli atrakcí zejména pro děti, foto Jiří Hornek.

Jak jsme si užili čápů si můžete přečíst na našem čapím webu. Kromě všudypřítomných čapích obyvatel jsme ve vesnici opět pozorovali poštolky jížní a tentokrát i rudonohé. Z Vrbjani jsme se za bouřlivého počasí vydali dále na jih k městu Bitola, kde jsme měli v nedalekém útulném hotelu zajištěno ubytování a večeři.

Další den jsme vstávali rovněž časně, protože jsme měli namířeno do Řecka pozorovat ptáky na Prespanských jezerech. Velká a Malá Prespa jsou unikátní starobylá jezera s neobvykle početným výskytem rostlinných i živočišných druhů. V okolí jezer je možné pozorovat až 260 druhů ptáků. Nejprve jsme zamířili do vesnice Psarades k Velké Prespě. Jezero i okolí spíše připomínalo přímořský přístav, ale chladná voda byla opravdu sladká. Pelikány bílé a kadeřavé už jsme mohli pozorovat na přeletech cestou, ale zde jsme je mohli konečně obdivovat v celé své kráse.

Kormorán malý je na prespanských jezerech početnější než kormorán velký, foto Jana Kantorová.

Jako zcela běžný druh se zde vyskytuje kormorán malý, pozorovali jsme volavky bílé, stříbřité i popelavé. Okolí jezera porostlé žlutou tařicí a obklopené vápencovými skalami bylo opravdu malebné. A kdo nechtěl celý vymezený čas běhat za ptáky, mohl si v některé z útulných a zatím zcela prázdných taverniček dát třeba vyhlášené prespanské fazole a sníst je přímo pod hnízdem stehlíka obecného.

Pelikán kadeřavý, foto Jana Kantorová.

Z Velké Prespy jsme se přesunuli k jezeru Malá Prespa, kde jsme po pontonovém mostě přešli na ostrůvek, kde bylo kromě zřícenin starobylých chrámů z desátého století možné pozorovat četné druhy ptáků.

Na ostrově na Malé Prespě jsou zříceniny chrámů z desátého století, v nichž často hnízdí kavky i kavčata žlutozobá, foto Barbora Kaminiecká.

Z běžných druhů jsme viděli např. potápky roháče a lysky černé. Objevili jsme a odečetli i límcované husy velké. Všudypřítomní byli rákosníci velcí, břehule říční a jiřičky obecné. A přímo u autobusu se nám krásně předvedl samec cetie jižní.

Cetie jižní ochotně pózovala nadšeným českým fotografům, foto Olga Suldovská.

Z volavek jsme kromě výše uvedených pozorovali ještě vlasatou, červenou, bukáčka malého a kvakoše nočního. V rákosí hned u mostu se předváděla i sýkořice vousatá. Z vyvýšeniny nad jezerem bylo možné pozorovat hnízdní kolonii obou druhů pelikánů, která je jednou z největších v Evropě. Jediné, čeho se nám na Prespanských jezerech nedostávalo, byl čas. Nemilosrdně pádil kupředu a abychom se stihli rozumně vrátit do hotelu na plánovanou večeři, museli jsme se s jezery rozloučit.

Sýkořice vousatá, foto Rastislav Sirkovský.

Ještě jsme stihli krátkou návštěvu půvabné vesničky Agios Germanos s kostelíkem z 10. století, kde šťastnější z nás pozorovali sýkoru temnou a ťuhýka menšího. Všem se přímo u autobusu předváděl krásný samec vlaštovky skalní. Večer s makedonským vínem se vydařil a dokonce jsme byli, byť ne zcela dobrovolně, přítomni maturitnímu večírku makedonských studentů, takže jsme si dosyta užili i tradiční balkánskou hudbu a místní folklór.

Ale všechno jednou končí. Poslední den jsme se přes pohoří Národního parku Galičica vydali k Ohridskému jezeru. Úzká asfaltka s četnými serpentinami rozhodně nebyla stavěna pro autobus, ale naši řidiči tuto výzvu přijali a bezchybně zvládli. Odměnou nám byl dech beroucí výhled na jezero a okolní vesničky a rovněž nádherná horská panoramata národního parku. Kamzíky jsme sice neviděli, ale své si užili přítomní botanici. Spousta druhů květin, které známe u nás jen ze zahrad, tady roste ve volné přírodě – koberce petrklíčů, kamzičníků, řepčík, čemeřice, několik druhů orchidejí a různobarevné kosatce byly pastvou pro oko. Ale ani ornitologové nepřišli zkrátka. Všude zpívali skřivani lesní a pozorování skalníka zpěvného na pár metrů bylo skutečným zážitkem, toto štěstí však potkalo jen několik účastníků. Když jsme se dostatečně vynadívali, vyrazili jsme z hor opět dolů k jezeru Ohrid a k stejnojmennému městu, které je od roku 1980 zapsané na seznam památek UNESCO.

Plavba lodí kolem jednoho z četných kostelů v Ochridu, foto Barbora Kaminiecká.

V Ohridu jsme vyrazili na dvouhodinovou plavbu lodí po jezeře, při které jsme sledovali např. morčáky velké, potápky černokrké, volavku vlasatou, hejna kormoránů malých a racky malé. Po návratu z lodi se část výpravy vydala na pozorování do nedalekých hor a část se rozhodla užít si kulturní památky města a místní gastronomii. Přímo v Ohridu, nedaleko rušného nábřeží se nám naprosto zblízka předvedl párek bukáčků malých, takže fotografové měli další skvělý úlovek.

Přímo v ochridském přístavu se nám předváděl bukáček malý, foto Ivan Mikšík.

Jezero Ohrid patří k nejstarším na světě, má rozlohu téměř 350 km2 a leží na hranici Makedonie a Albánie. Do jezera přitéká voda podzemní řekou z výše položeného Prespanského jezera, které je na povrchu bezodtokové a jezera tak fungují jako spojité nádoby. Jezero se vyznačuje průzračně čistou vodou a množstvím endemických druhů zejména z říše bezobratlých, ale i ryb. Místní specialitou je vyhlášený Ohridský pstruh, kterého mnozí z nás také ochutnali. Okolí jezera je doslova poseto kulturními památkami, údajně zde nalezneme 365 kostelů.

I v okolí města Ochrid bylo možno pozorovat zajímavé druhy, například pěnici vousatou (zde krmící samice), foto Ivan Mikšík.

Ať už část výpravy zvolila náročnější túru do hor nebo druhá část relaxační toulky po městě, všichni jsme se po deváté večer sešli u autobusu a vyrazili na cestu zpět. Po 24 hodinách během kterých jsme projeli Makedonii, Srbsko, Maďarsko a část Slovenska dorazil autobus bezpečně do Prahy. Část výpravy v čele s „kapitánem“ Jožkou Nožičkou se s námi rozloučila o dvě hodiny dříve v Brně.

Co říci závěrem? Přes poněkud smolný začátek se nakonec exkurze moc vydařila, pozorovali jsme 158 druhů ptáků a snad se nám i podařilo získat cenná data pro nový Evropský hnízdní atlas, neboť zkušených ornitologů je v Makedonii opravdu poskrovnu. Počasí nám přálo, mnozí z nás se i mírně připálili na ostrém jarním sluníčku. Vezmeme-li v potaz, že 14 dní před exkurzí bylo v Makedonii velmi chladno a bez přestání pršelo, což bylo patrné i na vodních tocích, které jsme míjeli, a necelý týden po našem návratu zachvátily Srbsko katastrofální povodně, bylo počasí během exkurze opravdu excelentní. Sešla se příjemná parta lidí, kteří se během cesty spřátelili, a i když ne vždy všechno klaplo na 100%, humor nám nedošel nikdy a to bylo nesmírně fajn. Všem účastníkům tak ještě jednou děkujeme za trpělivost, za podíl na mapování, za příspěvek na makedonskou supí populaci a za stále dobrou náladu a humor, který nás neopustil ani ve vypjatějších okamžicích. Doufáme, že se z mnohými z vás opět potkáme na některé z příštích exkurzí ČSO. Co třeba za rok v Camargue?

Barbora Kaminiecká, Lucie Hošková


Během exkurze jsme pozorovali 158 ptačích druhů:

Labuť velkáChocholouš obecný
Husa divokáSkřivánek krátkoprstý
Kachna divokáKalandra zpěvná
Polák chocholačkaBřehule říční
Morčák velkýBřehule skalní
Orebice horskáVlaštovka obecná
Koroptev polníVlaštovka skalní
Bažant obecnýJiřička obecná
Křepelka obecnáLinduška úhorní
Potápka maláLinduška horská
Potápka černokrkáLinduška lesní
Potápka roháčKonipas bílý
Pelikán bílýKonipas luční
Pelikán kadeřavýKonipas horský
Kormorán velkýČervenka obecná
Kormorán malýSlavík obecný
Kvakoš nočníRehek domácí
Bukáček malýBělořit šedý
Volavka vlasatáBělořit okrový
Volavka stříbřitáBramborníček hnědý
Volavka bíláBramborníček černohlavý
Volavka popelaváStřízlík obecný
Volavka červenáKos černý
Čáp bílýSkalník modrý
Sup bělohlavýSkalník zpěvný
Sup mrchožravýPěnice černohlavá
Orel skalníPěnice hnědokřídlá
Orel královskýPěnice pokřovní
Orel křiklavýPěnice dlouhozobá
Orlík krátkoprstýPěnice bělohrdlá
Orel nejmenšíPěnice vousatá
Moták pochopPěnice slavíková
Moták lužníRákosník obecný
Káně bělochvostáRákosník velký
Káně lesníRákosník zpěvný
Včelojed lesníCetie jižní
Krahujec obecnýSedmihlásek olivový
Jestřáb lesníSedmihlásek šedý
Poštolka obecnáSedmihlásek hajní
Poštolka jižníBudníček menší
Poštolka rudonoháLejsek šedý
Ostříž lesníLejsek bělokrký
Sokol stěhovavýSýkora koňadra
Lyska černáSýkora uhelníček
Slípka zelenonoháSýkora lužní
Kulík říčníSýkora temná
Pisík obecnýSýkora modřinka
Čejka chocholatáMlynařík dlouhoocasý
Racek chechtavýSýkořice vousatá
Racek černohlavýŠoupálek krátkoprstý
Racek středomořskýŤuhýk menší
Racek malýŤuhýk obecný
Rybák bahenníŤuhýk rudohlavý
Rybák černýŤuhýk běločelý
Holub domácíStraka obecná
Holub hřivnáčSojka obecná
Hrdlička zahradníKavka obecná
Hrdlička divokáKavče žlutozobé
Kukačka obecnáHavran polní
Sýček obecnýVrána šedá
Kalou ušatýKrkavec velký
Výreček malýŠpaček obecný
Puštík obecnýŽluva hajní
Rorýs obecnýVrabec domácí
Rorýs velkýVrabec polní
Rorýs šedohnědýVrabec pokřovní
Dudek chocholatýPěnkava obecná
Ledňáček říčníKonopka obecná
Vlha pestráStehlík obecný
Mandelík hajníZvonek zelený
Datel černýStrnad rákosní
Žluna šedáStrnad zahradní
Žluna zelenáStrnad cvrčivý
Strakapoud malýStrnad černohlavý
Strakapoud jižníStrnad luční
Strakapoud velkýStrnad viničný
Krutihlav obecnýStrnad obecný
Skřivan polníMoudivláček lužní
Skřivan lesníDlask tlustozobý


07.07.2014
Počet názorů: 1 Přidat názor

Reakce čtenářů

fotogalerie (Ivan Mikšík) 04.08.2014, 14:27



    © Česká společnost ornitologická 2002-2017
    Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce. ISSN 1803-6791