Zde se nacházíte: Home > Akce a kampaně > Pták roku > Pták roku 2003

Článek: Brožura Vrabec domácí - pták roku 2003

Již tradiční brožuru, kterou ČSO vydává v rámci akce Pták roku, můžete poprvé shlédnout v elektronické podobě na jejích webových stránkách. Ptákem roku 2003 se stal vrabec domácí (Passer domesticus), o kterém tato brožura přináší zajímavé informace.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE:

Kresba: J. HošekČeský název: vrabec domácí
Vědecký název: Passer domesticus
Hmotnost: kolem 35 g
Tah: celoročně stálý, tažné jsou jen středoasijské populace
Hnízdiště: Nejčastěji na stavbách, v prasklinách zdí, hospodářských budovách, větracích otvorech, ve spodní části hnízd čápa bílého, méně často na stromech. Většinou je více hnízd pohromadě.
Nejvyšší zjištěný věk prokázaný kroužkováním: 19 let a 9 měsíců, šlo o samici
Potrava: převážně rostlinná, semena kulturních rostlin a plevelů, zelené části rostlin, na jaře a v létě též živočišná, hlavně hmyz
Hnízdění: Obvykle třikrát za rok, ve zvláště vhodných podmínkách jako jsou velkochovy hospodářských zvířat i čtyřikrát.
Inkubace: 11–14 dní
Záměrné rozšíření člověkem: Durban, Jižní Afrika - vysazeni kolem roku 1800. V New Yorku bylo v roce 1851 vypuštěno asi sto vrabců, 1873 vysazeni v San Franciscu, v Kanadě se objevují kolem 1868, roku 1940 dosahují Panamu. V letech 1863–1870 byli přivezeni do Austrálie a v roce 1866 na Nový Zéland. Od roku 1960 je na Azorských ostrovech, Island osidluje vrabec domácí v roce 1962. Nevyskytuje se ve větší části tropické Afriky a Jižní Ameriky.

Celkové rozšíření vrabce domácího na Zemi; fialová barva-přirozené rozšíření, oranžová barva-území, kam byl vrabec domácí rozšířen člověkem. Úprava: V. Treml„Vrabčáci byli zvědaví, co všechno o nich věda ví - i letěli to vyzvědět až do Akademie věd. A od té doby věda ví, že vrabčáci jsou zvědaví.“

Emanuel Frynta

Proč právě vrabec?

Vrabec domácí má v lidské kultuře i povědomí zcela zvláštní místo. Je ztělesněním úplně obyčejného, všudypřítomného stvoření zanedbatelné hodnoty a nikterak atraktivního vzhledu. Přestože byl považován za tvora vyloženě škodlivého a byl huben všemi možnými prostředky, je všeobecné mínění o tomto ptačím druhu spíše přátelské. Jak jinak by bylo možné, že exulanti z různých částí Starého světa spatřovali ve vrabci živou vzpomínku na rodnou vlast a k nemalé újmě místní fauny si v novém místě vrabce také vysadili? Dokonce i v odborném ornitologickém textu je vrabec neoficiální, ale nejužívanější srovnávací jednotkou velikosti a zbarvení. Až do období posledních patnácti let, kdy začali tito neodbytní trapiči náhle ve městech vymírat, zdálo by se na první pohled, že věnovat zvláštní pozornost běžnému a hojnému druhu není potřebné.

CO VÍME O VRABCI DOMÁCÍM?

Rozšíření
Druh s původně palearktickým typem rozšíření, později rozšířený člověkem do většiny světa. Vrabec se šířil spolu s pěstováním obilí daleko od původního domova, kterým byla pravděpodobně Přední a Střední Asie. Podle jiných hypotéz proběhla evoluce rodu Passer ve Středomoří. Předkové vrabce domácího díky větší přizpůsobivosti měnícím se podmínkám a přetváření krajiny expandující lidskou kulturou, dokázali využít nabízené možnosti a volně se již prakticky nevyskytují. Nevíme, jaké prostředí bylo pro vrabce charakteristické, než se stal nezvaným průvodcem a příživníkem člověka. Je jisté, že historie tohoto živočicha souvisí úzce s vývojem lidské civilizace. Podle záznamů ze čtrnáctého století z Prahy a podle dochovaných kuchařských předpisů byl vrabec domácí v té době naprosto běžným zjevem.

Tah a šíření
Samec vrabce domácího v hnízdním období. Foto: L. Vogeltanz Vrabec domácí je považován za učebnicový příklad stálého ptáka. Tak je tomu zejména v západní a střední Evropě. V severních částech areálu jsou občas pozorovány delší pohnízdní potulky, které v některých letech přecházejí ve skutečný tah jižním a zejména jihozápadním směre (pozorováno v Dánsku, severním Německu, v Anglii a Skandinávii). Z 881 analyzovaných kroužkovacích výsledků v Německu bylo 90% ve vzdálenosti menší než 2 km od místa kroužkování, pouze 1 % ptáků bylo hlášeno ze vzdálenosti větší než 10 km. Nejdelší zaznamenaný přelet kroužkovaného ptáka je 545 km (Německo-Francie). Přesuny delší než 10 km se týkají téměř výlučně mladých ptáků, kteří zřejmě vyhledávají tímto způsobem nová místa k hnízdění. Postupné šíření do dosud neobsazených území je pro vrabce domácí typickou vlastností. Rychlost šíření od Uralu na východní pobřeží Sibiře byla odhadnuta na 40 km/rok a při osídlování USA po vysazení 20–30 km/rok. Je jisté, že šíření vrabců se urychlilo železniční dopravou. Ptáci hledající potravu, nebo úkryt v nákladních vagonech byli převezeni stovky kilometrů na neosídlené území. Také u nás kroužkování vrabců prokázalo věrnost hnízdišti. Zaznamenány byly především krátké sezónní potulky, zejména v době zrání a sklizně obilovin. Nejdelší přesun našeho kroužkovaného ptáka je 85 km.

Životní prostředí
Vrabec domácí je typickým obyvatelem kulturní krajiny, kde žije v těsné blízkosti lidských sídel. Vyhýbá se jen rozsáhlým lesním porostům. V polních monokulturách využívá zpravidla jen okrajové části. Pokud žije vzácně volně mimo lidská sídla, není to dále než 1 km od nejbližších stavení.

Skrytá elegance samečků
Zatímco samičky jsou po celý rok stejně nenápadně zbarvené, samci se „převléknou“ dvakrát za rok. Po úplném přepelicháníVrabec domácí-mutace v září-říjnu získají samci nevýrazné, jakoby matné zbarvení s malou černou skvrnou pod hnědavým zobákem. Časně zjara se ale vzhled samců dramaticky promění. V krátké době získají kontrastní zbarvení kombinací hnědé, šedé, bílých skvrn a nápadně černě zbarvené hrudi. Zobák se zbarvuje do sytě černé. Proměna nevzniká pelicháním, ale odlomením šedohnědé koncové části krycích per, zejména na hrudi, které přes zimu překrývaly sytou čerň. Velikost černé skvrny má význam při výběru partnera samičkou a zajišťuje svému nositeli určité postavení v hierarchii sociální skupiny (hejna). Občas se vyskytnou i vrabci úplně černí (melanismus), žlutí (leucismus) a dokonce i bílí. Jde o mutaci „bílá straka“, nikoli o skutečný albinismus, neboť mají vždy pigmentovanou duhovku a zobák. J. Baum popisuje tyto mutanty z pražské Troje třicátých let jako zajímavý, ale nijak mimořádný jev. Kolem roku 1984 existovala početná populace vrabců se čtvrtinou bíle zbarvených jedinců v blízkosti Jindřišské věže v samém centru Prahy. Dnes bychom tam už nepotkali žádného vrabce, natož pak bílého.

Potrava
Celoročně především rostlinná potrava, jen mláďata v první polovině hnízdění jsou krmena živočišnou složkou. Pět dní po vylíhnutí je to velmi drobný hmyz s měkkým tělem (mšice), později se kořist zvětšuje, jen tvrdé části rodiče odstraňují. V rostlinné potravě jsou zastoupena převážně semena kulturních plodin (obilí, kukuřice, slunečnice, mák), plevelů, méně plody s měkkou dužinou(bez černý, ostružiny). V blízkosti lidských staveb se přiživuje s drůbeží, hospodářskými zvířaty a konzumuje též potravu z kontejnerů na odpadky. Dokáže si osvojit i nezvyklé metody získávání potravy: vrabci byli pozorováni při vybírání hmyzu ze sítí pavouků a z mřížky chladičů aut. Bylo zaznamenáno i napodobení chování sýkor při otevírání lahví s mlékem. Dovede využívat i krmítek pro jiné druhy ptáků, včetně vyzobávání zavěšeného tuku. Potrava vrabců je energeticky bohatá, ptáci nemusí proto tolik času věnovat sběru a mohou rozvíjet složité sociální vztahy. V období péče o mláďata sbírají bezobratlé z listů keřů a stromů, z kůry, ze země a dokážou úspěšně ulovit kořist i v letu.

Vrabec jako bývalý škůdce
Obilí bývalo základní složkou potravy vrabců. Foto: L. VogeltanzV uplynulých staletích, kdy byli lidé mnohem více životně závislí na zemědělství a přírodních podmínkách, představovali vrabci tak vážný problém, že si to už jen stěží dokážeme představit. Mnohasethlavá hejna přilétala na sklonku léta podělit se s rolníky o výsledky práce. Není pochyb, že zvláště pro zemědělce hospodařící na menších výměrách, to musela být pohroma. Nešlo jen o zkonzumované plodiny, ale v mnohem větší míře o rozházené a znehodnocené zrní, vyloupené makovice, oštipování klíčící zeleniny a pupenů ovocných stromů apod. Kromě toho obyvatelé těžce nesli agresivitu vrabců vůči jiným ptákům. Představíme-li si hlučnost a značné znečistění trusem v místech, kde vrabci pobývali (což bylo prakticky všude), nelze se příliš divit, že se naši předkové při ničení vrabců přehnanou citlivostí nezatěžovali. Za Marie Terezie byla vypsána pěněžní odměna za každého zabitého vrabce, za protektorátu bylo hubení úředně nařízeno. Z. Klůz v příručce „Chraňme ptactvo“ z roku 1947 doporučuje učinit s vrabci toto:

„Nejlepší prostředek, jak zabrániti jeho přílišnému rozmnožení je pravidelné vybírání hnízd, které provádíme od polovice května až do srpna. Skutečně velká čísla zničených vrabců přináší pouze hromadný odchyt mladých vrabců. Jako obzvláště se k tomu účelu hodící lze doporučiti Schwingovu lapací klec. Není potom žádnou zvláštností, chytíme-li za den 20–30 ptáků. Vrabce chytáme od června do října a chycené omráčíme a usmrtíme buď rozdrcením lebky kladivem na tvrdé podložce nebo rychlým utržením hlavy“.

Zdá se, že každá doba žádá své specifické přístupy k řešení problémů s nežádoucími druhy. Vrabci bývali běžnou součástí jídelníčku, stejně jako jiní drobní ptáci. Nechť se zvídaví gurmáni inspirují tímto receptem ze středověké kuchařky:
„.ulovenému vrabci uřízneme nohy, křídla u konce kosti loketní a krk blízko těla. Stáhneme kožku, počínajíce u krku, pak prořízneme tělo od krku podle páteře a kolem noh k ocasu a odstraníme vnitřnosti. Chceme-li vrabce smažit na pánvičce, použijeme jen prsíček, ježto se při tomto způsobu úpravy ostatní části příliš scvrknou a seschnou. Nejlépe chutnají vrabci pečení na rožni nebo smažení na másle.“

Než by se však někdo, inspirován tímto návodem, vydal poohlédnout po nějakých těch vrabcích, nechť vezme na vědomí, že v tkáni těchto ptáků byla u nás zjištěna vysoká kontaminace organochlorovými sloučeninami (PCB, DDT), a že u řady ptačích druhů byla prokázána přímá souvislost mezi vysokými koncentracemi těchto sloučenin v tkáních a poruchami rozmnožování.

Hnízdění
„Poněvadž vrabec svým poměrem k člověku původní osud svůj valně si polepšil a výživu svou si pojistil, počíná již záhy z jara stavěti si hnízdo a hnízdí se nejméně třikráte, ne-li čtyřikráte do roka“. Brehmův život zvířat, vydání z roku 1926

Pár vrabců domácích v kravíně. Foto: L. Brejšková Hnízdní prostředí vrabců je prakticky všude v blízkosti lidí vyjma extrémně vysokých budov a stromů. Vrabci jsou společenští, obvykle hnízdí pohromadě více párů. Zvláště dobře je to patrné v objektech, kde jsou ustájena hospodářská zvířata. Ve městech, kde je méně příležitostí nalézt vhodné místo, hnízdí i jednotlivé páry samostatně. Hnízda bývají na domech, hospodářských budovách, v popínavých dřevinách na domě, v budkách, větracích otvorech, na půdách, za okapovými rourami, v hnízdech jiřiček a vlaštovek, ve spodní části čapích hnízd, ale i vzácně volně na stromech. O neuvěřitelné přizpůsobivosti neobvyklým podmínkám svědčí i několik nálezů vrabců v uhelných dolech v Yorkshiru 600 metrů pod povrchem, kde žili i více let a dokonce zahnízdili. Ptáci byli zcela závislí na potravě přinesené horníky. Od sobotního odpoledne do pondělního rána byla v dole pravidelně naprostá tma. I když byli rodiče pozorováni při lovu můr u lamp a dalších členovců v podzemí, přesto mláďata do dospělosti nepřežila.

Hnízdo vrabce domácího v objektu s hospodářskými zvířaty. Foto: L. Brejšková Samostatné hnízdo je nápadná stavba. Mezi slámu, seno a úlomky rostlin, které tvoří základní materiál, jsou vpleteny provázky, papírky, kousky plastů a peří. Na stavbě se podílejí oba rodiče. Dutinové hnízdo je mnohem menší. Vrabci hnízda staví po celý rok. Se snůškou začínají již v první dekádě dubna, nejčastěji začátkem května. Ještě zářijové vyvádění mláďat není nic neobvyklého. Snůška čítá 4–5 vajec nazelenalých, šedavých, někdy i téměř bílých. Často jsou hustě skvrněná. Vejce zahřívají a mláďata krmí oba rodiče. Poprvé hnízdí ve druhém roce života, nejčastěji jsou monogamní, vzácně polygamní.

Je vrabec skutečně ohrožen?
Živočišný druh začneme považovat za ohrožený, jestliže se prokazatelně a významně sníží početnost. Díky úzkému soužití s člověkem zaznamenávali postupné mizení vrabců jak laikové, tak i odborníci. U vrabce domácího však, bohužel, chybí dostatečně přesné údaje umožňující srovnání kvantity v minulosti s nynějším stavem. Zjištění poklesu početnosti zaznamenali odborníci v řadě zemí. Velmi dobře mají průběh vývoje početnosti vrabců zachycen ve Finsku. Od poloviny 50. let každoročně probíhají zimní sčítání doplňovaná od roku 1988 ještě údaji z pravidelného sledování 530 krmítek. Přiznejme si upřímně, v kolika z nás vyvolává představa počítání vrabců a sýkor na krmítku pohrdavý úsměv. Kolegové z Finska dospěli pomocí těchto jednoduchých metod k pozoruhodným výsledkům: pokles začal v sedmdesátých letech a během následujících 25 let se početnost snížila o 60 %. Na základě těchto skutečností byl vrabec domácí ve Finsku zařazen mezi druhy, které je třeba sledovat. V Británii je vrabec stále ještě na seznamu škůdců, ale zároveň je už připraven akční plán, jehož součástí je mimo výzkumu i pokusné vyvěšování budek. Alarmující snížení početnosti městských populací v Londýně, Edinburghu, Glasgowě a Dublinu o více než 90% za posledních 20 let vedlo k rychlému zahájení těchto kroků. Srovnání výsledků hnízdního rozšíření ptáků v České republice v letech 1973–77 a 1985–89 však o změnách početnosti vrabců domácích příliš nevypovídá. Příčin je hned několik:

    Vývoj početnosti vrabce domácího v České republice (Podle výsledků Jednotného programu sčítání ptáků v ČR).
  • metodika není ideální pro společenský druh obývající převážně intravilány obcí
  • celá léta byl vrabec pokládán za obyčejný a bezvýznamný ptačí druh
  • údaje mapovatelů o vrabci mohly být vyplněny spíše automaticky, bez skutečných zjištění a mohlo tak dojít zejména ke kvantitativnímu nadhodnocení
  • pro sledování obou druhů vrabců je nezbytné připravit metodiku „šitou na míru“ těmto ptákům (např. kvantitu zjišťovat dříve, než začnou hnízdit)

Vrabec domácí v první polovině minulého století

Částečný pokles populace vrabců v Praze zaznamenal již ve třicátých letech J. Baum v souvislosti s rozvojem automobilismu, který poprvé vytlačil tažné koně ze středu měst. Přítomnost mnoha koní znamenala v minulosti vždy celoročně zajištěnou potravní nabídku. Vrabci vyzobávali nestrávená zrnka ovsa z koňského trusu. Představu o kvantitě vrabců v okrajových částech Prahy si lze učinit např. i z následujících vzpomínek pamětníka J. Bohuňka z poloviny třicátých let minulého století:
„.a v neposlední řadě zde byly výdělky u doktora Pflégra ze Zborovské ulice na Smíchově, který vycpával ptáky a zvířata a hledal zkameněliny. To mi třeba řekl: Hele, potřebuji tři kosí hnízda i s vajíčkama. No, bylo mi to sice líto, ale vyhnal jsem kosici z hnízda a vzal mu to do Zborovské ulice. Dostal jsem za to patnáct korun, za kosa pět korun. Největší akce, kterou jsme pro něj podnikli, bylo, když jsme mu jednou sehnali 2500 vrabců. Zrovna tehdy nastudovali ve Švandově divadle na Smíchově operetu Vrabčák a celé divadlo bylo samá ozdoba, museli tam mít i vrabčáky, navíc každý desátý návštěvník dostal na památku vycpaného vrabčáka. Pan doktor mi jenom řekl: Mirku, budu potřebovat do konce října dva a půl tisíce vrabců. A pustili jsme se do toho. Velká Chuchle, Malá Chuchle, Slivenec, Lahovice, Lahovičky, Lochkov, tam všude jsme ty vrabčáky vychytali. Nosili jsme je v rancích a pytlích po padesáti, po stovkách. Co jeden vrabec, to jedna koruna.“

Vrabec domácí ve třetím tisíciletí

Zopakovat tento úkol by v dnešních dnech bylo nesplnitelné. Celková populace vrabců v uvedených městských částech stěží dosahuje nepatrného zlomku tehdy pochytaného počtu. Mimo to, možné záměny s podobným vrabcem polním, mohou zkreslit celkové hodnocení. Oba druhy vytvářejí synantropní populace, kvantitu lze zjištovat přesněji jen vyhledáváním hnízd, nebo vizuálním sčítáním jedinců před obdobím hnízdění. I pro zkušeného mapovatele je mnohdy nesnadné odhadnout počet vrabců obou druhů ve sledovaném území. Navíc jsou tyto druhy na okraji zájmu ve srovnání s jinými populárními druhy pěvců. K tomu, ještě oba druhy vrabců patřily celá léta mezi ptáky, které bylo zakázáno kroužkovat. V této situaci mohou mít i laická pozorování značnou váhu vypovídající o změnách v populaci vrabce domácího. Pokud tedy lze hovořit o ubývání vrabců, týká se to především měst.

Příčiny ubývání vrabců ve městech

Vrabci domácí získávají v zimě tekutiny i z námrazy. Nevybarvený samec. Foto: L. BrejškováHnízdící vrabci domácí hledají potravu ve vzdálenosti do 500 m od hnízda. Ve městech jsou vázáni na existenci parkových ploch s keřovými porosty a travnatými pásy a vnitroblokovou městskou zeleň. Nepříliš udržovaná zeleň vrabcům vyhovovala, poskytovala úkryt, nocoviště, potravu, materiál na stavbu hnízda, místa pro prachové a vodní koupele. Dříve běžné, neupravené keře s olistěnou vrchní částí a proschlou spodní a holým povrchem půdy ze středu velkých měst téměř zmizely. Stejně tak proluky mezi domy, dvorky s popelnicemi, domy s poškozenou omítkou a mnoha hnízdními možnostmi. V současné době je řešení městské zeleně navrhováno architekty, aby co nejvíce vyhovovalo celkovému estetickému záměru. Požadavek vysoké estetické úrovně a uspořádanosti je sice splněn, ale vzniká jakési „biologicky sterilní“ prostředí. Trávníky jsou často přivezeny na místo už vzrostlé, holá zem je pokryta vrstvou mulčovací kůry, aby nezarůstala plevely, keře jsou udržovány střihem v nepřirozeném tvaru. Dlažba s odtokovými mřížkami odvádí srážkovou vodu bezprostředně do kanalizace. Aby rodiče zabezpečili pro mláďata stejné množství potravy jako dříve, musí překonávat větší vzdálenosti a potřebují více času. Zvyšuje se tak riziko, že se stanou sami potravou, střetu s dopravními prostředky a skleněnými plochami.

Vrabci domácí rádi přijímají potravu od lidí. Foto: L. BrejškováSpolu s mizením vhodných denních úkrytů, hnízdních příležitostí, ztíženou dostupností potravy jsou vrabci ve městech vystaveni většímu tlaku predátorů než v minulosti. Nízký počet jedinců v sociální skupině a nepřirozené hnízdění jednotlivých párů snižuje výhody kolektivní bezpečnosti u tak společenského živočicha, jakým vrabec domácí je. Jak v hustě zastavěných městských čtvrtích, tak v okrajových částech jsou vrabci možnou kořistí krahujců, poštolek a kun skalních. Také prudký nárůst počtu aut, hluku a množství prosklených ploch ve městech zhoršily významně životní podmínky vrabců. Výzkum městských vrabců v Nizozemí prokázal, že městské populace jsou doplňovány z okrajových částí. Vrabci na okrajích měst také ubývají a nejsou již zdrojem nových jedinců pro vymírající společenstvo v centru měst.

Vrabci domácí na venkově

Postupné snižování živočišné výroby ve velkém i malém měřítku jistě ovlivnilo stavy vrabců mimo město. Jak dožívá starší generace, mizí i chovy drůbeže, holubů i dalších zvířat. Mladí lidé odcházejí a vesnice se vylidňují. Noví usedlíci většinou nehospodaří a přeměňují původní účelná stavení na „moderní“ sídla nebo rekreační objekty, kde už vrabci nenacházejí vhodné podmínky k životu.

Opuštěný kravín-místo, kde v minulosti hnízdily desítky vrabců domácích. Foto: L. BrejškováBěžně bývají vysazovány atraktivní kultivary dřevin a rostlin, jejichž dlouhodobá existence je podmíněna hojným používáním zahradní chemie. Nežádoucí zahradní odpad, včetně vývojových stadií bezobratlých, mizí v drtičích. Chybí hromady ořezaného roští, které poskytovaly útočiště a hnízdní příležitost řadě druhů ptáků. Jedna z příčin ubývání vrabců může být i hladovění v zimních měsících. Obilí bývá stále častěji vyseto už na podzim, nejsou strniště se zbytky potravy. Při skladování a přepravě zrní už nejsou takové ztráty jako dříve a ptáci se už nemohou snadno přiživit.

PŘÍBUZNÉ DRUHY

Vrabec polní (Passer montanus)
Vrabec polní-samec. Foto: L. BrejškováJe o něco menší a štíhlejší než vrabec domácí, má méně kuželovitý zobák a užší a kratší ocas. Má kaštanově hnědé temeno hlavy, na bílé tváři má černou skvrnu a kolem krku úzký bílý límec. Na křídlech jsou dva okrové pruhy. Živí se semeny nízkých rostlin, obilninami a na zemi sbírá bezobratlé, hlavně členovce a drobné měkkýše. Žije pospolitě, v mimohnízdním období se sdružuje se strnady, zvonky a někdy i sýkorami. Hejna se pohybují na okrajích měst, vesnic a zejména v blízkosti objektů s živočišnou výrobou. Na takových místech jsou běžně smíšená hejna obou našich vrabců. I tento druh lidé rozšířili na další kontinenty. V polovině minulého století došlo v některých zemích západní Evropy ke značným výkyvům početnosti: po náhlém vzrůstu následoval prudký pokles. Příčinu je třeba hledat ve změnách osevních postupů a masovém používání organochlorových sloučenin na ošetření porostů proti plevelům a škůdcům.

DALŠÍ PŘÍBUZNÉ DRUHY, KTERÉ ŽIJÍ MIMO ÚZEMÍ ČESKÉ REBUBLIKY:

Vrabec pokřovní (Passer hispaniolensis)
Vrabec pokřovní. Foto: J. HlásekVzhledově velmi podobný vrabci domácímu. Samec je celkově tmavší, barvy kontrastnější. Temeno je svrchu tmavě ořechové, hrdlo, záda a boky černo-rezavě skvrněno. Zbarvení samce se sezónně mění. Samičky jsou jen velmi těžko odlišitelné. Žije v otevřené, často zemědělsky využívané krajině a není příliš vázán na lidská sídla. Obývá Iberský poloostrov, Sardinii, Sicílii a většinu zemí Balkánského poloostrova a severozápadní Afriku. Na několika místech Středomoří se objevují kříženci vrabce domácího a pokřovního, včetně formy „italiae“.

Vrabec italský (Passer x italiae)
Vrabec italský. Foto: P. FousekDříve byl považován za samostatný druh. Na základě analýzy DNA bylo zjištěno, že z genetického hlediska jde o ustáleného křížence mezi Passer domesticus x Passer hispaniolensis. Je rozšířen na většině Apeninského poloostrova, na Sicílii, Korsice a Maltě. V severní Itálii je zóna křížení (hybridní zóna) s vrabcem domácím, na jihu Itálie podobně s vrabcem pokřovním. Žije jako příživník člověka, ale též volně, kdy dává přednost skalnatým biotopům.

Vrabec skalní. Na první pohled se dají rozlišit jen samci, samičky všech tří druhů jsou velmi podobné. Foto: L. HlásekVrabec skalní (Petronia petronia)
Rozšířen v jihozápadní Evropě, severní Africe, na středním východě a centrální Asii. Obývá otevřenou krajinu se skalnatými svahy, kamenité stepi s roztroušenými keři, pastviny. Hnízdí v dutinách na skalách, budovách a stromech.

JAK DÁL S VRABCEM DOMÁCÍM?

Vrabec domácí je jedním z nejúspěšnějších ptačích druhů, jak co do celkové početnosti, tak i plochy osídleného území. Na přelomu tisíciletí ztratil vrabec domácí poprvé v historii početnostní převahu na řadě míst kulturní krajiny a ve městech. Někde jsou vrabci přítomni stále, jinde se lze setkat nanejvýš s několika jednotlivci, ale jsou i místa, kde už není vůbec. Přední světový odborník na vrabce domácí Brit D. Summers-Smith, který výzkumu tohoto druhu zasvětil větší část svého života, říká:
„Ptáci jsou indikátorem kvality života. Je-li vrabec domácí pro dnešní obyvatele měst totéž, co kanár v minulosti pro horníky, pak jeho osud je projevem toho, že se něco nedobrého děje v našich městech.“

Tito nezvaní průvodci člověka prožili s ním rozkvět svého druhu a zažijí i soumrak. Náhlý technický a společenský rozvoj lidské civilizace za minulých sto let zahájil ústup vrabce domácího takovým způsobem, jak se nepodařilo za celá staletí masových vybíjení, chytání do pastí, trávení, střílení a plašení. Nebuďme příliš optimističtí ve víře ve vlastní schopnosti zastavit vymírání vrabců domácích. V lepším případě budeme jen diváky, kteří sice pochopí smysl děje, ale nemají možnost zasáhnout. Vrabec domácí není divoce žijící tvor v pravém slova smyslu, abychom pro něj vytvořili chráněné území. Osud vrabců je odrazem nás samých. Není sice třeba se zatím obávat, že by se vrabci dostali až na samý okraj existence, ale smiřme se s faktem, že ani obyčejný vrabčák už nebude tím, co býval.

Lucie Brejšková

26.03.2003
Počet názorů: 0 Přidat názor

Reakce čtenářů



    © Česká společnost ornitologická 2002-2017
    Články vyjadřují názory autorů a jsou majetkem redakce. ISSN 1803-6791